Herbert Rosner k zahájení výstavy v Kunstforu St. Clemens v Kolíně nad Rýnem 

 ...Se „Saties Factory“ a John Cage jsme zahájili tuto výstavu. Marei Seuthe a Dietmar Bonnen, oba virtuosové ve svém oboru, pracují již mnoho let společně. MS známe již z několika vernisáží, ve kterých nám představila neobvyklým způsobem její instrument. Cello. Používá je, kromě jiného, jako doprovod ke zpěvu, i jako perkusní. Zde s hudbou Erica Satiese a Johna Cage prožijeme další, široké, zvukové barvy. Dietmar Bonnen und Marei Seuthe chtějí jejich hudebním výběrem upozornit také na jejich nový duo program, Saties Factory a Joh Cage, který bude celý ke slyšení 20.4. 2013 v Max Ernst Museum Brühl.

Výstavy změní prostory - tak nějak někdy otevírám výstavy v St. Clemens. Tentokrát je to ovšem velmi důrazná, neobvyklá změna. Prostory pozmění lidi, umění pozmění naše vnímání a naopak. Dnes se to projevuje ještě mnohem důrazněji a zřetelneji. Celý prostor kostela se zdá být zaplněn energetickými silovými poli, energetickým malířským proudem. Toto se daři v Česku narozené kolínské umělkyni Dagmar Dost-Nolden mnohými způsoby. Ona bere ohled na prostor, dotýká se ho a procítí ho širokými barevnými gesty. Zvláštní roli hraje používání barvy u velkých stojatých objektů. Z nich vystupují, hravě a váhavě zároveň, jednotlivé elementy, které jakoby prostupovaly sloupy, usilujíc dostat se dál ke světlu, srovnatelné s rostlinami, které mají také naléhavou nutnost dostat se ke světlu a teplu.

Toto je jarní výstava, jakou jsem si již dávno přál. V popředí nestojí nic figurativního, vše se vyvíjí z archaického chaosu, a přesto se stává téměř kaligrafickým řádem, který může být metaforou na život. Dagmar Dost-Nolden mluví o silových polích a figurách, které v tazích štětcem rozpoznává. Její způsob malby je zesílen plastickým nánosem barvy, mnohdy s přídavkem písku a textilu, takže její obrazy někdy připomínají ploché reliefy. V naší minulé výstavě „Vanitas“, na podzim, jsme zažili 16 uměleckých pozic, 16 umělců... Velmi heterogenní, ale nikdo z nich neměl tak volné zacházení s barvou, nikdo takovou neohraničenou důvěru k podstatě barevné hmoty, jako Dagmar Dost-Nolden. Svým způsobem nám nově otevírá pohled pro toto médium.

Malířka Dagmar Dost-Nolden studovala 1971-76 na Akademii výtvarných umění v Praze, následovaly skupinové výstavy, a listina jejich samostatných výstav je dlouhá. V roce 2009 byla na Benátském Biennale, nedávno v Londýně v Hampstead Museum a v lednu v pražské Galerii Dion. Její nynější výstava v St. Clemens má název „Action Space“, náznak na pojem „action painting“,/ „akční umění“, jež se používá v souvislosti s Jacksonem Pollockem, ale zároveň znamená prostor, obrazový prostor či skutečný, reálný prostor, tak jako tento zde. Inspirována americkým abstraktním expresionismem, vyvíjela ho ale dále. Zachází suverénně s barvami a formami, a tím je cele dítě naší doby.

Onen zmíněný pojem „Action Space“/ „Akční prostor“, se objevuje také u Diptychonu (2-dílných obrazů). Obrazový prostor je zde rozdělen do dvou dílů. Spojeny jsou minimalní mezerou 1-2 cm, kterou probíhá barevná dřevěná tyčka směřující do reálného okolního prostoru. Barevný energetický proud, který prostor spojuje a zároveň i rozděluje. Nejedná se ovšem o prostor iluzorní, nýbrž o prostor sestávající z barevných skvrn, tvořený z pružných tahů štětcem, prostor, který jako by se vznášel, a jehož hloubka jako by pokračovala až do nekonečna.

V tomto obrazovém prostoru není nic statické a pevné. Vše je v pohybu a v přeměně, není zde žádná centrální perspektiva. Máme zde prostor bez centra a bez jakéhokoli hierarchického rozdělení. Názvy obrazů jsou u Dagmar Dost-Nolden často internacionální, v angličtině, a přesto záhadné, při interpretaci nepomohou. Takto je obsahově težko k postižení, zdá se, že nepatří do žádného „šuplíku“. A to přes její blízkost k poválečné skupině „Quadriga“, která zavedla pojem „Informel“. Její živá energetická pole jako by prostor odlehčovala a nakonec úplně obsáhla a zaplnila.

Lze postřehnout sklon ke „Gesamtkunstwerk“. A to především, když pomyslíme na její Performance... Ale v jejích obrazech můžeme pozorovat i krajinářské aspekty. Jak výbuchy sopek, tak i řád dávající nebeská tělesa. Přinejmenším můžeme v některých obrazech rozpoznat jakýsi druh Měsíce. O obraze nad oltářem; červený obraz, obraz s modrým Měsícem. Od doby malby Gerharda Richtera víme: „Už není třeba něco vynalézat (v malířství) a přece musí obraz obsahovat: kompozici, předmět, tvar, myšlenku“. Přejeme této výstavě, a tímto i umělkyni, zaslouženou pozornost a Vám, návštěvníkům, velký zážitek a inspiraci. Děkuji za Vaši pozornost.

Herbert Rosner, kurátor výstavy, Kolín nad Rýnem 2013

 © Herbert Rosner Kolín

 přeloženo z němčiny

Dr. Jiří Karbaš

Akademická malířka Dagmar Dost- Nolden studovala na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru prof. Jana Smetany. Ale žije již přes 20 let v Německu, kde měla mnoho samostatných výstav. V České republice bylo zatím možné vidět její obrazy hlavně na skupinových výstavách. Původní inspirace vychází především ze zaujetí člověkem a jeho problematikou. Od zprvu expresivních figurálních a krajinářských obrazů došla autorka k abstrakci. Malování jako takové se mohlo vzdát svých významů a působit pouze samo sebou. Malířka se zabývá problémem ztracení člověka v sobě samém a ve vztahu k okolí i k vesmíru. Člověk se stává jakýmsi labyrintem, součástí volně tekoucí energie, tvořící celý vesmír. Jsou to pohledy do mikrosvěta a makrosvěta kolem nás, jejichž mnohotvárné energie nás prostupují. Jejich proudění má přetavující vlastnosti.

Tvary a linie se spojují, narůstají, projdou různými změnami, setrvají klidně vedle sebe, aby se vzápětí prudce střetly, rozpadly a utvořily nový tvar. V jejích obrazech zní barva vesmírných sil a energií tlumočená v organických i anorganických tvarech. Linie a plochy se stávají mocně pulzujícím životem. Tyto obrazy jsou těžko postižitelné slovy, neboť vyjadřují ty nejniternější pocity, přenesené do výtvarného výrazu. V něčem připomínají velikána našeho výtvarného umění, zakladatele abstraktní malby v Čechách, Františka Kupku. Jeho kosmická jara mají stejnou kosmologickou myšlenku jako tvorba Dagmar Dost-Noldenové. Významným fenoménem její malby je světlo, které spolu s prostorem vytváří kaleidoskop těchto obrazů.

Velký cit pro barvu a skladebnou kompozici vede malířku od takřka průsvitných tónů až po patosní nánosy barvy zesílené pískováním. V některých obrazech působí písek svou vlastní hmotou, barevností a strukturou. Je používán netříděný, nečištěný, hrubý. Není přemalován, působí pouze sám sebou, svojí strukturou a svou vlastností lámat světlo. Stává se světelným faktorem. Barvy zde dokáží divoce, žhavě vybuchovat, poklidně a harmonicky spočívat vedle sebe nebo působit i chladně, distancovaně a téměř nebarevně. Klaviatura barevných hodnot je zde rozehrávána v celé její šíři. Expresivnost a neklid některých kompozic jsou příznačné pro hledání transformace do plochy omezené velikostí plátna. Kompozice malířky Dagmar Dost-Noldenové se zdají překračovat rámec obrazu a pokračovat mimo ně dále v prostoru. Poddáme-li se síle modrého víru, otevře se před námi kosmos, jehož objevení stojí za to. Budeme vtaženi do tušených a záhadných světů, jež nás nenechají na pokoji.

 Dr. Jiří Karbaš, Praha 1997

Ivo Janoušek

Dagmar Dost-Nolden, německo-česká malířka působící v Kolíně nad Rýnem, se narodila v Praze v roce 1948. Umělecká studia absolvovala na AVU (1976) v ateliéru prof. Jana Smetany, od roku 1978 žije v NSR. Zde našla tvůrčí svobodu, seznamuje se s antroposofií (skrze ní dochází k přesvědčení o propojení člověka a universa prostřednictvím všeobjímající a vše pronikající kosmické energie), působí v Divadle FWT (odkud čerpá impulsy i ke svým performancím), její počáteční figurativní tvorba se uvolňuje, aby posléze dospěla k dnešnímu, jí vlastnímu výrazu expresivní abstrakce. Zařadila se tak i k širokému proudu tendencí 80. a 90. let navazujícímu na neoexpresionismus let padesátých, v kontextu s českým výtvarným uměním je doplňkem a jistým protipólem figurativních, ale i tak u nás řídkých projevů Neue Wilde.

Pro Dagmar Dost-Nolden, jak říká, je malování součástí života, přičemž i abstraktní výraz jejích obrazů je odrazem skutečnosti, a to nejen té, kterou má „před sebou“, ale i „uvnitř“. Centrálním zájmem umělkyně je totiž pocitovost, tlumočení duševních stavů a jejich proměn, stavů člověka v životním víru vrcholů i pádů. Vzpomínky, i latentní, na rodné město Prahu, skvoucí barokem a art nouveau, ji vedou k dramatickým malířským gestům, rozlet poznání z cest, zvláště z pobytu v Paříži, přináší do obrazů světlo a výraznou barevnost. Dost-Nolden sice vychází z konkrétních prožitků a situací, dává jim i své místo v názvech děl, svou malbu však cílí k postižení čisté esence stavů duše, ke sdělení o dění za prvním plánem: života i malířského plátna.

Komplexita člověka a jeho světa spočívá v dualitě vědomí a podvědomí, racionality a irracionality, kalkulovaného a spontánního, přírodního a artificiálního. Proto i v jejích obrazech se nachází kontrapunkt statických ploch a gestických tahů, jasných a tmavých barev, jejich čistých a tlumených odstínů. Dominující zářivá červeň, výrazná žluť a intenzivní modrá plošných komponent v kontrastu s černí linií a probleskující bělobou křídového podkladu jsou vyjádřením vesmírné energie a z ní vycházející dynamiky pohybu, v zaostření na člověka i tlumočením ústřední teze Heideggerovy filozofie o lidském údělu ve „vrženosti v bytí“. Skladba kompozic a jejich zvýšená expresivita (umocňovaná vmícháváním strukturálních materiálů do barev) je tak odrazem paradoxu antivalence a zároveň jednoty lidské bytosti a přírody. Celé dílo a tvorba umělkyně je výpovědí k hlubinám naší duše ve vztahu k vesmíru.

Na výstavě s názvem „Tam a zpět a naopak“, příznačným k výpovědi děl, Dagmar Dost-Nolden představuje výběr z tvorby posledních let, vedle rozměrných pláten jsou prezentovány i prostorové instalace a kovové skulptury na bázi aditivní skladby ready-made objektů. Dílo umělkyně je předmětem četných prezentací světových galerií a mezinárodních přehlídek výtvarného umění, výstava v Galerii Dion je příležitostí k setkání s ním pro pražské publikum.

Ivo Janoušek, Praha 2009, ( k výstavě v Galerii Dion, 5. 5. – 24. 6. 2009)